Život s autismem.....jak je vidíme my a jak nás vnímají oni!
Problémové chování autistických lidí.......... co si pod tím asi tak představit???    O autismu a potížích s ním spojených bylo napsáno už poměrně mnoho. Naše knihovna se díky synově postižení rozrostla o slušnou řádku titulů zaměřených právě na autismus. Každou novou knihu jsme si četli s Petrem společně a nahlas, abychom každou informaci, která nás zaujme, mohli hned probrat. Ale přesto jsme byli bezradní, když se u Bertíka začaly objevovat ony problémy. Např. jakákoli malá změna v něm vyvolala záchvat vzteku a zuření, kdy buď napadl mě, nebo osobu, která byla po ruce. Ta změna se týkala třeba jen nových bot, nebo mého účesu, barvy vlasů, náhlého zatažení oblohy, změna pohádky, atd. Paradoxně mu nevadily změny lidí nebo prostor. Nevadila mu ani změna školky. To vše akceptoval bez potíží, ale například přechod z vymalovávání omalovánek na práci s plastelínou..... to ho rozčílilo okamžitě a to má plastelínu rád. Svou zlobu a nesouhlas pokaždé potřebuje nějak vybít a velmi často to jsou dvěře pokojíčku. Práskne s nimi s takovou razancí, že praskliny kolem zárubní jsou téměř půl centimetru a dveře již nejdou zavírat. Co s tím???? Ptali jsme se sami sebe a hledali odpovědi kde se dalo. Zkoušeli jsme to po dobrém a i po zlém. Ale potíž je v tom. že autista neuznává autority. Hyerarchie jejich hodnot je diametrálně odlišná od těch našich. A jak chcete působit na dítě z pozice autority, když v jeho řebříčku hodnot je na prvním místě Bio-nicle Lego???? Byli jsme rádi, když jeho útoky přestala schytávat Sárka a přešel právě na ty dveře. Zkusila jsem s ním pár věcí na vyzuření: mačkání novin, tlučení pěstičkama do plastelíny, atd.  Pro tu chvíli to zabralo a možná ho to i bavilo, ale při prvním nesouhlasu si letěl prásknou dveřmi. Zkoušeli jsme tomu prásknutí předejít a dveře zachytit, aby rána nepadla, ale práskl si s nimi  jakmile jsme odešli. Má to jako ventil. Když nemá po ruce dveře, tak zatíná drápky. Teta Boženka má ruce samý šrám. Když jde školka na vycházku do lesa, nebo když je zataženo či fouká vítr, tak je prostě zle a víme, že se Bertík tzv. "šprajcne".  Svého času jsme z těch jeho výpadů a útoků měli vážně dost velké obavy. Bertík je kluk jak buk a sílu má jako hrom. A tak když se naskytla možnost zúčastnit se semináře se zaměřením právě na zvládání problémů v chování autistů, nelenili jsme a jeli. A dobře jsme udělali. Seminář vedl pan magistr, který pracuje s několika autistickými dětmi. A my konečně slyšeli z úst fundovaného člověka, že to co dělá Bertík, je v rámci jeho postižení naprosto normální a hlavně jsme zjistili, že je cesta jak z toho ven. Vtip je v tom, že nesmíte dopustit, aby k tomu jeho záchvatu vůbec došlo. On neumí reagovat jinak. Je to jak tlačítko na automatu. Zmáčkneš - dostaneš kafe!  Vystavíš mě tomu co mi vadí - dostaněš ránu! Není to jednoduché uvažovat neustále v předstihu a jako barometr vyhledávat a eliminovat zdroje nebezpečí. Ale jde to. Jednou jsme si pro Berťu šli do školky a paní ředitelka mi povídá, jak s Bertíkem byla celý den pohoda a co všechno za ten den zvládli a pak jí z ničeho nic dal pěstí do obličeje. Bez zloby a s úsměvem. Ptala se mě tehdy jestli nevím proč to udělal. A já tehdy nevěděla. Dnes už vím. Byl unavený a bylo toho na něj moc. Dlouho pracoval v sedě naakumulovala se v něm energie , kterou on musel ze sebe nějakl dostat. A jeden direkt dal vše do rovnováhy a mohl opět pokračovat v práci. Občas se i pohoda a dobrá vůle může z ničeho nic otočit v neprospěch.

Co si myslíte o integraci postižených dětí do běžných škol?

Spíše ano (3334 | 34%)
Spíše ne (3149 | 33%)
Nevím (3158 | 33%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one