Život s autismem.....jak je vidíme my a jak nás vnímají oni!
Zápis do 1. třídy - obrázek

Zápis do 1. třídy - obrázek



Nadešel čas, kdy měla končit doba Bertíkova školkování a měl se z něj stát školák. Díky všem tetám ve školce, které s Bertíkem pracovaly, se za ten rok odložené školní docházky Berťa opravdu velmi výrazně zlepšil. I paní psycholožka na sezení před zápisem překvapeně pozorovala jeho výkony a při zkoušce z pozornosti konstatovala, že je to prostě něco fenomenálního. Zvládl obtížnost pro mnohem starší děti. I při úkolech, které ho nebavily, byl už ochoten pod vedením pracovat, aniž by protestoval. Čili....byla tady celkem reálná možnost, že by mohl vstup do 1. třídy zvládnout. Zvažovali jsme tedy do které školy půjdeme k zápisu. Ještě rok před tím jsme byli rozhodnutí, že Bertík bude chodit do stejné školy jako Sára. Bylo by to po všech stránkách výhodné, ale nakonec k tomu nedošlo. Já jsem nastoupila po konkurzu do práce a právě na tom konkurzu, kde jsme se blíže poznaly s budoucí ředitelkou ZŠ Police, se začal pomalu plánovat Bertíkův nástup do školy v Polici. Když jsme zvažovaly pro a proti obou škol, tak ta druhá varianta zvítězila. V prvé řadě se jedná o malotřídní školu, která má jen první stupeň a tudíž i malý počet žáků. V Jemnici je okolo 600 dětí, tady jich bylo 35. Ten velký počet dětí v Jemnici nás trochu děsil. Přece jenom takový dav žactva na chodbách by mohl být spouštěčem zloby. Bertík nenávidí hluk. A další proti bylo, že v Jemnici by byla Sára opět v pozici mluvčího a opatrovníka a ona se musí naučit prát sama za sebe, ne boxovat ještě za postiženého bratra. Dost dlouho se cítila v jeho stínu a tohle by jí určitě nepomohlo. A tak když přišel čas zápisu do 1. třídy, šel Bertík k zápisu do Police. Bertík se těšil, Sárka šla s námi, protože tam chtěla být s ním a před školou jsme se potkali s tetou Boženkou, která přišla za ním jako psychická podpora. Sotva jsme vlezli do budovy, Bertík se rozhlédl a opovržlivě konstatoval: „Propána Krále! To je binec!“ Škola právě procházela rozsáhlou přestavbou a to za provozu, tak si to asi dovedete představit, jak to tam vypadalo. Když přišel Bertík na řadu, tak asi úplně všechny překvapil. Vzhledem k tomu, že všichni byli seznámeni s jeho diagnouzou, tak se na něj možná připravovali jako na exotické zvířátko křížené s neřízenou střelou Země – vzduch. A on přišel, obhlédl si terén a pak začal bez potíží a bez odmlouvání plnit zadané úkoly. A jelikož byly zaměřeny převážně na pozornost a logiku, tedy oblasti ve kterých byla příroda k Berťovi víc než štědrá, splnil vše a jako tečku svého vystoupení přerovnal magnetickou tabuli, kde byla číslice a předměty dány chybně. Paní učitelka s úsměvem řekla, že neví, co ho bude příští rok učit, když všechno umí. Teta Boženka se smála a říkala, že tam vlastně ani nemusela být a Sára a já jsme se dmuly pýchou. Bertík byl v klidu a když dostal upomínkový list, tak se na mě otočil a zeptal se, jestli ho má hodit do koše. Řekla jsem, že ne, že si to schováme a pomalu jsem ho vedla na chodbu. Tam paní učitelce odvykládal podle obrázků abecedu a spokojeně mohl jít domů. Tehdy nám všem ukázal a dokázal, že na to má!!!

 

16.11.2009 17:30:09
bartolomej777

Co si myslíte o integraci postižených dětí do běžných škol?

Spíše ano (3334 | 34%)
Spíše ne (3149 | 33%)
Nevím (3158 | 33%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one