Život s autismem.....jak je vidíme my a jak nás vnímají oni!

Začátky stanování a dovolené 2005 a 2006

Začátky stanování a dovolené 2005 a 2006 - obrázek

Začátky stanování a dovolené 2005 a 2006 - obrázek

 

Snad na tom měl podíl i náš způsob života, že nás minuly takové věci jako např, sociální stres nebo strach z cizích lidí. Vždy u nás bylo rušno a plno lidí, kteří se objevovali a zase mizeli. Od narození jsme s dětmi cestovali po celé republice. Bertík poprvé stanoval, když mu byly tři měsíce. Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Byl neskutečně hodné a usměvavé miminko. Ležel ve stanu v přenosné vaničce z kočárku a tichounce si broukal jako kotě. Jen ty velikánské modré oči mě zkoumavě pozorovaly. Vezla jsem tehdy s sebou v kufru auta nejenom spacáky, stan a peřiny, ale i rychlovaznou konvici a vaničku. Chtěla jsem být připravená na všechno. Když to tenkrát Petr v kempu vyndával ven z auta, podíval se na mě s otazníkem v očích a napůl z recese a napůl s obavami se zeptal: „Ale mikrovlnku tam nemáš, že ne?“

Celé léto jsme se někde potulovali s batohem a nebo jen tak. Kdo ví, jak by na tom Berťa byl, kdyby naše rodina žila konzervativnějším způsobem života.

Jeden rok jsme byli v Adršpachu. Moc se nám tam líbilo. Z domu jsme vyjížděli někdy po obědě a do kempu jsme dojeli kolem půl deváté. Cesta se drobet protáhla. Zastavili jsme se ještě v Babiččině údolí a nikam jsme nechvátali. Po příjezdu jsme postavili stan a přenesli do něj spícího Bertíka. Sárinka byla čilá a hlavně hladová. Opekli jsme si buřtíky a šlo se spát. Bertík se probudil někdy kolem půl páté ráno a byl vyspinkaný, odpočatý a straaaaaaašně moc aktivní. Chtěla jsem aby se alespoň Sárka a Petr vyspali trochu víc a tak jsem rozepnula stan a vyrazila s Bertíkem do kuchyňky, že si dáme velmi rannou snídani a já nezbytné kafe. Bez kávy nefunguji, natož takhle brzo ráno. Nad kempem se držel mlžný opar a bylo hrobové ticho. A jak si tím ztichlým kempem kráčíme, uviděl Bertík u jedné z chatiček dětskou motorku. Moc se mu zalíbila a tak na celé kolo zařval: „Jéééééééééééé!“ Ozvěna to jeho jéééééééééééé ještě asi dvakrát vrátila odrazem od skal a během několika vteřin se rozštěkali psi v celém kempu. Netušila jsem, že je jich tam tolik. Vteřinu na to, začaly cvakat klíče v zámcích u dveří chatiček a zipy u stanů. Rychle jsem Bertíka chytila a spěchala ke kuchyňce. Tu otevírali až v 6. Přes hodinu jsem ho tam držela na dřevěné lavičce, vyčerpala zásobu všech veršovánek a básní, některé jsem použila i víckrát, jen abych ho tam udržela. Bylo mi jasné, že jestli půjdeme zpět a Bertík zakřičí, pokoušou nás nejen psi, ale i jejich majitelé. V šest hodin nás pustili do kuchyňky a já si dala vytoužené a zasloužené kafe. Byla jsem unavená a vyčerpaná a to den ještě nezačal. Odpoledne nás ve skalách chytila průtrž mračen. Čekali jsme pod jedním převisem až se to přežene, ale déšť nebral konce, ba naopak sílil. Tak jsme si posadili děti na ramena a asi dva kilometry s nimi běželi k autu. U stánku, který stál před vchodem do skal, jsme si dali teplou čokoládu na zahřátí. Tak jsme si kolektivně spálil pusu a k autu jsme došli promočení na kost. Děti stály jako sádroví panáčci. Rychle jsem je převlékla a než jsem převlékla i sebe Bertík spal, jako zabitý. Seděl v auto sedačce, halu zvrácenou dozadu, oči pootevřené, bledý jako stěna z toho studeného deště a chrápal jako starý chlap. Sárinka odpadla chvíli po něm.

Další prázdniny jsem vyrazily na Macochu a potom do Vyškova , kde byl Dinopark. Prohlídka Macochy byla drobet náročnější, jelikož Bertík je, jako téměř všichni autisté, velice hlučný. Organizované hromadné prohlídky jsou, i dodnes, poměrně komplikované a to máme sadu obrázku s ikonami, které symbolizují např. ticho, konec, atd. Natož tehdy, kdy jsme ještě nic takového neměli. Bertík miluje velké prostory s dobrou akustikou. Ten jeho křik se tam tak pěkně nese. Takže sotva jsme vlezli do podzemí a on zjistil, že se tam dá krásně halekat, tak halekal a nenechal se ničím zastavit. Drželi jsme se co nejdál na konci skupinky návštěvníků, kteří to nesli, až na pár jedinců, celkem statečně. Zlom přišel, když jsme přišli k molu, kde se nastupovalo na lodičky. První lodička se naplnila lidmi a pomalu začala odplouvat. Jakmile si toho malý všiml, začal strašně křičet a zoufale naříkat. Plakal, svíjel se a řičel a my ho nebyli schopni uklidnit. Nešlo to. Asi se bálo, že tam zůstaneme, nebo nevím co to spustilo. Křičet přestal, až když připlula druhá lodička. Stáli jsme někde uprostřed davu, ale po tom extempore nás všichni pustili dopředu. Bertík se posadil na lodičku otřel si slzičky nahodil ten svůj neodolatelný úsměv a byl nejspokojenější dítě na světě. Když jsme přijeli do vyškovského Dinoparku, měla jsem trochu obavy, jak bude reagovat na ta řvoucí monstra. Ale Bertík byl nadšen. Běhal od jednoho k druhému a hladil je. Jen jednou byl na rozpacích. Kousek od vstupu do parku, stál na takovém malém kopečku monumentální Tyranosaurus, který řval. Bertík se k němu rozběhl a volal: „Juby, juby!“ To znamenalo „zuby, zuby“. Svítily z tyranosauří tlamy do dálky. Šla jsem pomalu za ním a čekala jsem jak bude Bertík obdivovat tu obr plastiku, ale on místo k plastice, začal lézt do jakéhosi keříku a rozhraboval větvičky s takovým nadšením, že jsem přidala do kroku, abych zjistila co ho tak nadchlo. Když jsem došla ke keříčku, z ničeho nic to na mě z něj příšerně zařvalo, až jsem nadskočila. Byl tam umístěn reproduktor z kterého se linul Tyranosauří řev. Bertík stál u keře a rozhazoval ručkama. „Není, není, není!“ opakoval. Marně hledal to zvířátko, které z křovíčka křičí. Vůbec si asi ten křik nespojil s tou sochou. Ozýval se od jinud, než by bylo logické. Pes taky neštěká někde z křoví, ale přímo z tlamy.

22.09.2008 16:10:38
bartolomej777

Co si myslíte o integraci postižených dětí do běžných škol?

Spíše ano (3334 | 34%)
Spíše ne (3149 | 33%)
Nevím (3158 | 33%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one