Život s autismem.....jak je vidíme my a jak nás vnímají oni!

Sárka se nám začíná „bourat“....

Sárka se nám začíná „bourat“....

Kdysi nedávno jsem napsala, že Sárka je členem týmu. Důležitým členem týmu, který nám pomáhá. A teď ….................... musím napsat jedno..................... myslela jsem si, že tím, že se zaměříme na Bertíka a pokusíme se eliminovat všechny zdroje jeho špatných nálad a zloby, nastolíme doma pohodu, klid a touženou harmonii. Pokus to byl jistě dobrý... jenže nám v našem snažení, kterému jsme obětovali vše, uniklo, že máme děti dvě!!!! Tak strašně jsme chtěli, aby Bertík byl schopen fungovat v běžném světě, že jsme si nevšimli, že se Sárka uzavírá víc a víc do sebe a začíná se trápit. A to považuji za naše největší selhání. Od malička byla Sára dominatní, chytré a trochu paličaté dítě. První třídu zvládla v celku levou zadní, a to i přes delší nemoc, která ji začátkem listopadu na měsíc odstřihla ze školy. Vše šlo. S nástupem do 2. třídy se v ní cosi zlomilo. Byla apatická, bez nálady a se sklonem k plačtivosti. U dospělého bychom to jedním slovem nazvali: „deprese.“ Výkon ve škole = mizerný, nálada = nulová,věčná apatie. Moc ráda kreslí a vnáší do každé kresby něco originálního a najednou.... nic! Nekreslí, nemluví, zaleze do koutku a pláče.

Je zle!!! Bylo mi jasné, že se něco stalo, ale za boha jsem nebyla sto, ji z toho dostat. A tak jsme zavolali paní Mgr. Blažkovou, naši paní psycholožku, ke které máme naprostou důvěru. Právě ona diagnostikovala Bertíkův autismus a ona jediná, ze všech lékařů a „hlav pomazaných“ se nás tenkrát zeptala: „Jak to všechno snášíte vy dva?“ a mínila tím manžela a mě. Jako jediná se nás zeptala na tuto prostou, ale zásadní otázku. Díky této otázce, kterou dala jasně najevo, že ví, jak nelehká a svízelná situace to pro nás je, si získala naši naprostou důvěru. Kdykoliv jsme za paní magistrou přišli s nějakým problémem, byla vstřícná a vždy nám ochotně poradila a pomohla. Za což jí skládám hluboký dík. A tak když nastal tento bolavý problém u Sárky, hledali jsme pomoc právě u ní. Za pár dní jsme jeli do Jihlavy na sezení. Sárka SPC centrum miluje. Jejich relaxační místnost jí očarovala a stala se pro ni vzorem pro její pokoj. Téměř dvě hodiny si s ní paní magistra povídala, než mě přizvala. Víte, co je úžasné? Že na spoustu otázek si během rozhovoru s dobrým psychologem odpovíte sami. Po tomto sezení jsem si uvědomila, že Sárka je Bertíkovým náladám vystavena téměř neustále a to včetně usínání, kdy je on nejživější. U autisty se jako první unaví šedá kůra mozková, čili ta část mozku, která má korigovat únavu. U Bertíka se to projevuje asi takto: ve chvíli, kdy normální dítě začne zívat a pomalu se sklidní, aby si lehlo a usnulo, tak Bertíkovi se rozšíří panenky v očích a začne běhat sem tam, jako kdyby ho něhdo natáhl na klíček. Nezřízeně se řehní a do všeho strká. V době, o které píšu, spali společně na vyvýšeném podiu a vzpomínám si, že jednou Bertík kopl Sárku do nosu a tekla jí krev. Ve chvíli, kdy měla pomalu usínat, aby mohla jít ráno odpočatá do školy. Všechno jsem věděla, ale to jak moc je to pro ni těžké mi seplo až tam. Nikdy si nestěžovala. Uvědomovala si naší situaci a nechtěla ji ještě komplikovat. I teď, když to píšu je mi z toho hrozně a prosím ji za odpuštění. Pomalu se nám bourala pod rukama a my si skoro ničeho nevšimli. Udělali jsme z ní v jejich čtyřech letech třetího rodiče a dmuli jsme se pýchou, jak jsme dobří. Ale ona má právo na svém dětství a nemá být vystavena něčemu takovému. A teď babo raď!!!

První věc byla nácvik samostatného usínání. Něco, o čem se mi ani nechce psát a jsem vděčná, že jsem k tomu našla odvahu a podporu v moudrých knihách.

Druhá věc byla samostané pokoje, kde bude Sáře dopřán klid a vlastní soukromí, odproštěné od stresujících Bertíkových nálad a výpadů. To znamená...... přestavit víc jak půl domu.

07.09.2009 21:39:17
bartolomej777

Co si myslíte o integraci postižených dětí do běžných škol?

Spíše ano (3334 | 34%)
Spíše ne (3149 | 33%)
Nevím (3158 | 33%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one