Život s autismem.....jak je vidíme my a jak nás vnímají oni!
Odvolací komise - obrázek

Odvolací komise - obrázek

 

K ježdění po lékařích, různých vyšetřeních, konzultacích a informativních schůzkách přibylo ježdění po odvolacích komisích a sociálních úřadech. Nikdy předtím jsem netušila, jak je ta úřední mašinérie pomalá, spletitá, těžkopádná a podstatě neproniknutelná. Bertíkovi byly v březnu 4 roky a mě končila mateřská. Vzhledem k jeho zdravotnímu stavu jsme se rozhodli, že zažádáme o prodlouženou mateřskou a já s ním budu moci zůstat doma do jeho 7 let. Od podání žádosti do její vyřízení uběhlo 9 měsíců. Nezastírám, že zpětné proplacení v předvánoční době byla více, než příjemná injekce do domácího rozpočtu. Ale být odkázána pouze na tyto dávky, nevím, co bychom dělali těch 9 měsíců. Další peripetie byly z průkazem ZTP. Nikdy nás neodradilo zamítnutí a tak jsme jezdili trasu náš dům - Brno občas i několikrát do měsíce. V Brně se Bertík ale projevil vždy s plnou parádou. Stačilo uvidět bílý plášť a bíle vykachlíkovanou místnost a spustil takový koncert, že většinou manžela s Bertíkem poslali na chodbu a já podala doplňujcí informace. Jednou, když jsme byli opět v Brně pozváni ke komisi, jsem šla s Bertíkem na záchod, ještě než si nás zavolali. Bertík se podíval na obklad WC a řekl: „čtverec“. Pochválila jsem ho, protože tvar obkladu byl opravdu čtverec, ale v duchu jsem si řekla „Teď s tím nezačínej, počkej, až budeme doma.“ Bertíka jsem poslala za Petrem a sama jsem si odskočila na toaletu. Samozřejmě, že jsme přišli na řadu zrovna během mé nepřítomnosti. Po návratu do čekárny jsem se od paní, sedící vedle dveří, dozvěděla, že manžel s Bertíkem je již uvnitř. Zaklepala jsem na dveře a vstoupila. Petr seděl u stolu a malého držel na klíně. Přisedla jsem a viděla že Bertík drží v ruce zabalenou Tatranku. Pomyslela jsem si, že to bude asi nějaký testík, jestli Bertík zvládne sám Tatranku rozbalit, nebo ne. Prostě takový test jemné motoriky. Nevím, kde se to v mé hlavě vzalo, ale prostě od prvního okamžiku jsem měla ten pocit. Bertík s Tatrankou chvíli zápasil, pak mi ji podstrčil a řekl „prosím“. Prosím! je slovo, které jsme do něj vtloukli za pomocí odměn. Vždy když to slovo řekl, dostal to, oč poprosil. Fungovalo to i obráceně. Když jsme poprosili my jeho, zareagoval. Z toho důvodu jsem na jeho „prosím“ vzala Tatranku a otázala se předsedy komise, zda mu ji mám rozbali, či zda ho mám nechat, aby si ji rozbalil sám. Předseda se na mě tak nějak zvláštně podíval, pokrčil rameny a řekl: „tak mu pomožte“. Během pohovoru si Bertík spokojeně „křoupal“ svoji Tatranku, přičemž se samozřejmě ušpinil a nejen sebe, stejně jako u všech činností, do kterých se pustí a já jsem se dotázala, zda ho smím umýt . Samozřejmě mi to nikdo neodmítl, ba naopak mi sestřička ještě podala papírový ubrousek na otření mokrých rukou. Odešla jsem s Bertíkem k umyvadlu a Petr zatím převzal pomyslné lejstro s vytouženým razítkem. To reálné přišlo až za pár týdnů poštou. Na odchodu se manžel podíval na předsedu komise a řekl: „nemám vám skočit pro nějakou svačinu, když vám ji Bertík snědl?“. Předseda komise se pousmál a zavrtěl hlavou. V čekárně jsem se zeptala co to mělo znamenat a Petr mi  v záchvatu smíchu řekl, že ta Tatranka, kterou jsem Bertíkovi tak ochotně rozbalila, byla svačina toho předsedy posudkové komise ministerstva práce a sociálních věcí, které se Bertík chopil těsně před mým příchodem. Rozesmála jsem se také.

22.09.2008 16:08:15
bartolomej777

Co si myslíte o integraci postižených dětí do běžných škol?

Spíše ano (3334 | 34%)
Spíše ne (3149 | 33%)
Nevím (3158 | 33%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one