Život s autismem.....jak je vidíme my a jak nás vnímají oni!

K nácviku stolování se pojí ještě jedna příhoda. No příhoda…posuďte sami. Jednoho dne malý začal odmítat jíst u stolu. Nevařila jsem žádnou novotu, která by ho odrazovala, protože ji nezná. Byla to jídla, která běžně jedl a bez potíží. Asi chápete mé rozhořčení, když půl dne něco kuchtíte a pak to synek odmítá zkonzumovat. Bertík hravě zbaštil osm rohlíků a čtyři jogurty ke snídani, takže se celkem nedalo divit, že při obědě jíst nechce. Tak se rohlíky zrušily. Nejprve jsme je zkoušeli schovávat, ale vždycky je našel. Ať už byly schované kdekoli. Dávala jsem je zamotané v sáčku i do pračky a myslela jsem, jak nad ním nevyzraju. Nevyzrála!!! Mám pocit, že je snad vycítil, nebo má rohlíkový radar, jinak to vysvětlit nedovedu. Tak jsme místo rohlíků začali kupovat chleba. Neumí si ho sám ukrojit, takže jsem mohla dobře korigovat množství snědených krajíců. Bylo to pro něj asi bolestné, rohlíky miluje, ale nebylo zbytí. Za chvilku by se s takovým apetitem asi neunesl. Když jsme však přišli někam na návštěvu, okamžitě proslídil chlebník u hostitele a zkonfiskoval všechny rohlík beze zbytku. Na oslavě prababiččiných devadesátých narozenin, kde se doslova stoly prohýbaly pod laskominami, přisedl k míse s rohlíky, do každé ruky si vzal jeden a nic víc po celou oslavu nejedl. Doplňoval rohlíkový deficit. Zrušením rohlíků jsme udělali trochu místa v bříšku, takže by oběd měl slupnout jako malinu. Ale kdepak. Odmítal obědvat i nadále. Bránil se, křičel, plival, kousal, kopal. Tak a dost! Řekli jsme si, že to musíme překonat a donutit ho alespoň ochutnat to, co má na talíři. A tak při dalším obědě jsme ho za použití síly donutily aby okusil co je na talíři. Plakal a vzpouzel se, ale nakonec rezignoval a jednu lžíci spolkl. Splnil co bylo uloženo a tak mohl odejít od stolu a uklidit talíř. V průběhu odpoledne však začal Bertík vykřikovat NE! Nejdříve jsme tomu nevěnovali pozornost a mysleli si, že to zase vyděl v nějaké hře nebo pohádce, ale k večeru to začínal vykřikovat pořád častěji. Když s výkřikem NE! usnul, doufali jsme, že už bude pokoj, ale on s výkřikem NE! ráno vstal z postýlky a jeho NE! nás pronásledovalo až do školky. Říkali jsme si, že na to ve školce zapomene a ani jsme na to nijak nepoukazovali. Jenomže, když jsme pro něj v poledne přijeli, šla nám Boženka s paní učitelkou v ústrety, oči navrch hlavy a říkají: „Slyšíte to? Co to má být? Křičí takhle už od rána? Co to je za novinku?“

Popravdě jsme přiznali, že nemáme tušení. Bertík k nám utíkal a přivítal nás výkřikem NE! Do večera už jsme z jeho věčného NE! byli na zhroucení. Sárka byla bílá jako stěna, kruhy pod očima a my dva s Petrem jsme sebou při každém dalším NE! Instinktivně cukli. Začali jsme se obávat, zda ten náš radikální zlom ve stravování a striktnost se kterou jsme ho donutili ochutnat oběd, zda tyto dvě věci v jeho hlavičce nespustili cosi, co se nám už nepodaří zkorigovat. Když jsme jednou probírali s paní psycholožkou ony inkriminované Bertíkovi ponožky na rukou a ptali jsme se jí na radu, zda je úplně zrušit, nebo jak postupovat, řekla nám tehdy, že je důležité zvážit vždy tu společenskou přípustnost některého jejich rituálu. Ponožka na ruce sama o sobě není nic drastického. Ale měli bychom jí dát pravidla. Jako např. ponožka na ruce jen doma, ne u jídla a ne mimo domov. On má nutkání nosit ponožku na ruce. Něco ho k tomu nutí. Může to být přecitlivělost čečulek prstů. Naprostým zákazem můžeme vyvolat negativní reakci, která se může zvrhnout ve vážný problém. Naopak bude-li mít prostor, kdy bude moci toto své nutkání uspokojit, bude v klidu. Pravidla a hranice jsou pro jeho běžné každodenní fungování velice důležité.

Toto mi probíhalo hlavou a opravdu jsem se začala bát nejhoršího. Vždyť s tím jeho věčným NE! nás nevezmou ani do autobusu o nákupech nemluvě. Ta představa, že už zůstaneme funkční jen v rámci našeho dvorku mě skličovala.. Když jsem je šla uspat, držela jsem mu dlaní pusu, abych ty výkřiky trochu tlumila a Sára mohla usnout. Vždycky když zase vykřikl, provinile si chytil pusu a podíval se na mě. Bylo vidět, že si uvědomuje, že to dělat nemá, ale šlo to automaticky, jakoby to nemohl ovlivňovat. Ráno jsem Sáru nechala spát. Nebylo by fér jí takhle utahanou a vyčerpanou posílat do školy, aby podala nějaký oslnivý výkon. Bertíka jsme odvezla do školky. Předala jsem ho paní učitelce a jela jsem k našemu panu doktorovi, požádat ho o nějaký uklidňující lék, po kterém by se Bertík ztišil. Když jsem mu nastínila situaci, chvíli přemýšlel a pak mi napsal Diazepam. Doporučil mi abych to ale raději konzultovala s nějakým odborníkem. A tak jsem doma zavolala paní magistře a poprosila jí o radu. Konstatovala, že ho musí něco bolet a on se tím křikem brání. Máme mu prý dát Diazepam a pak si udělat takový graf, kolikrát to za hodinu zakřičí, zda 20x či víckrát a jestli to po prášku bude mít klesající frekvenci. Ve školce jsme si vyzvedli Bertíka a na obou učitelkách bylo vidět značné ulehčení, že pro dnešek už bude ve školce relativní klid. Doma jsem malého prohlédla od hlavy k patě, ale nic jsem na něm nenašla. Ani štípanec od komára, ani zarůstající nehet. Tak jsme mu dali šťávu s rozpuštěným Diazepamem a začali si dělat čárky. Jak minuty ubývali, čáreček přibývalo a při konečném součtu nám to hodilo číslo 173 výkřiků za hodinu. Umíte si to představit? Prakticky každých 20 vteřin se ozval výkřik NE! Když jsem to volala paní magistře a ona ho slyšela, soucitně se mě otázala, jestli z toho ještě nejsme na bednu. Neměli jsme k tomu daleko. Večer se mi zdálo, že se mu při čištění zoubků mele spodní jednička. Ale nijak závažně. Další den ráno jsem vyčerpaná a s hlavou jako kýbl, předala Bertíka paní učitelce a v poledne jsem si ho přebírala od paní učitelky, která byla vyčerpaná a měla hlavu jako kýbl. Bylo to vážně peklo. Prášek se naprosto míjel účinkem a Berťa řval a řval. Domů ze školky nás vezl můj tatínek. Chvilku si sedl k nám na návštěvu. Bertík utíkal do pokojíčku a vysypal si tam svoji milovanou krabici s Legem a začal stavět. I z prvního patra do přízemí, bylo jasně slyšet jeho NE!. Uvařila jsem kafe a v tom se ozval výkřik a pláč. Letěla jsem nahoru a v pokoji vidím uplakaného synka a na zemi mezi Legem čtyři kapičky krve a zoubek. Když mu nějaké kostky nešly rozebrat, chytil je do zubů a trhl. A právě tak si vylomil ten svůj „nenový zoubek“. Ano ano. Byl to vážně ten zub. V průběhu odpoledne se intervaly mezi výkřiky NE! pořád prodlužovaly a k večeru už byly prakticky skoro pryč. Volala jsem to Petrovi do práce a ten koupil láhev vína, že to musíme oslavit. Druhý den nebylo po Bertíkově NE! ani vidu a co hlavně, ani slechu. Nenový zoubek mám dobře schovaný. Byla to obrovská úleva, když jsme zjistili, že to byl jen a jen ten zub. A i kdyby se to mělo opakovat u každého mléčného zubu, teď už víme co to je a čím je to způsobeno. I když nás to bude čekal třeba ještě sedm a dvacetkrát.

22.09.2008 16:15:01
bartolomej777

Co si myslíte o integraci postižených dětí do běžných škol?

Spíše ano (3334 | 34%)
Spíše ne (3149 | 33%)
Nevím (3158 | 33%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one