Život s autismem.....jak je vidíme my a jak nás vnímají oni!
Nákupy - obrázek

Nákupy - obrázek

 

Jen málokdo by v Bertíkovi asi hledal postižené dítě. Byl spíš usměvavý, modrooký a moc pěkný klučina. Ale když přišel záchvat zloby, stálo to za to. Nejpernější okamžiky jsme zažívali při nákupech. Pokaždé nebyla možnost dát děti k babičce a nezbývalo než jít na nákup s nimi. Dokud se Bertík vešel do nákupního vozíku, tak to ještě šlo. Potíže nastaly, když už se tam nevešel. Bertík byl nejen hezký, ale i poměrně vzrostlý klučina. Ve čtyřech letech měl velikost oblečení 128 a vážil téměř 24 kg. Kluk jak buk. Neměl být po kom drobeček. Nákupy probíhaly asi takto: U vozíku začal zuřit, že ho nechceme dát do sedátka, byl na to zvyklý. Když uviděl rohlíky ječel tak dlouho než dostal dva, do každé ruky jeden, utíkal a my ho naháněli mezi regály a když jsme ho konečně odchytili, svalil se na zem, kopal a křičel, nebo spíše řval. Dal do toho řevu vše a řičel, jako kdyby mu šlo o život. Špatně jsem snášela ty reakce okolí, kdy se na vás lidi dívají, kroutí hlavou, zvedají oči ke stropu a sem tam někdo pronese něco o nezvládnutém zmetkovi. Kdyby neměl nohu, nebo ruku, každý by asi pochopil, že s ním není něco v pořádku. Ale on byl jako normální dítě. Poslední kapka přišla u kasy, kde uviděl Kinder vajíčko a řval a řval. Většinou ho dostal, protože mu ho kupovala babička a on na něm trval. Až jednou. Neměla jsem sebou dost peněz a na vajíčko už prostě nezbylo. Ztropil takový cirkus, že jsem z obchodu vyšla na pokraji zhroucení, rudá a propocená. Ale vajíčko nedostal. Začali jsme ho na to pomalu chočit . Vajíčka jsme prostě zrušili. Babička sice protestovala, že je to k němu nefér, že je kupuje všem vnoučatům, ale když jsme jí řekli, že mu ho koupit může, ale on to nesmí vidět a dát mu ho má až doma, aby si ho přestal spojovat s obchodem, přijala to a opravdu to dodržovala. Ještě párkrát se Bertík u kasy zlobil, ale časem přestal. Jeho neřízené hyperaktivní chování se podařilo celkem dobře korigovat. Nacvičili jsme pár slovních pokynů s adekvátní reakcí. Byla to tato slova: Ne!(spojeno se vztyčeným ukazovákem), Dej!(s nastavenou rukou a nebo prstem ukazujícím směr, kam má danou věc dát), Stůj!(což byl velmi důležitý pokyn, který se dobře nacvičoval na polní cestě a s odměnami, když poslechl). I nákupy se časem podařilo zvládnout. Prostě jsme ho do nákupu vtáhli. Pomalu a opatrně. A pomáhala v tom Sárka. Řekla : „Bertíku pojď!“ a on šel. U regálu se mu řeklo co má podat a kolik a on s radostí pomáhal. Bez křiku a zloby, jsme prošli celý obchod. Až na úseky s hračkami, ale tam nebylo nic, co bychom potřebovali každý den při nákup a tak jsme se jim vyhýbali. Ta úleva, když v klidu projdete obchod, aniž by si vás někdo všiml, je obrovská. Spousta věcí, kterých jsme se děsily, se zvládla tak nějak plynule a bezbolestně.

22.09.2008 16:09:38
bartolomej777

Co si myslíte o integraci postižených dětí do běžných škol?

Spíše ano (3334 | 34%)
Spíše ne (3149 | 33%)
Nevím (3158 | 33%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one