Život s autismem.....jak je vidíme my a jak nás vnímají oni!

Nácvik samostatného usínání

V předchozí kapitole, jsem se zmínila o tom, že se mi o nácviku samostatného usínání ani psát nechce.  Ale pak jsem si uvědomila, jak pro nás bylo důležité zjistit, jak některé věci řešili v rodinách s podobným osudem. Když se vyskytnul a vyskytne nějaký problém, tak jsme hledali a hledáme radu a odpovědi v literatuře. A když potom najdete odpověď či skoro návod, jak to řešili ti před vámi, je to velká pomoc.
A tak tedy....."Nácvik samostatného usínání!"
Proběhlo to v době, kdy Sárce bylo 7 let a Bertíkovi 5 let. Děti měly společný pokoj a společné spaní na zvýšeném podiu. Protože Bertík býval večer nejaktivnější, uspávala jsem je už od malinkata já a nebo Petr čtenou pohádkou a potom jsem u nich zůstali, dokud Bertík neusnul. Ale s jejich přibývajícími lety to začalo být nejen jaksi neadekvátní jejich věku, ale hlavně neúnosné pro normální fungování manželství. Bertík v mé přítomnosti ne a ne zabrat, pořád chtěl číst dál a dál a dál........ Sára už chodila do školy a potřebovala spát. Ale Bertík sršel humorem. Vřískal když jsem byla s nimi a vrčel a zuřil, když jsem odcházela a chtěla je nechat o samotě. Spát nepotřeboval. V té době vlastně vůbec špatně spával. Usnul třeba po půlnoci a kolem třetí se nám vplížil do postele s hlasitým brebentěním, kdy nám strašně nutně a hlavně strašně hlasitě potřeboval něco sdělit. Už neusnul. Kolikrát mě v noci probudilo světlo a Bertík si vesele v pokojíčku hrál s legem. Usnul po půlnoci a za dvě hodiny si už klidně hrál. Trvalo to několik týdnů. Pomalu tím začal trpět běžný a normální běh rodinného života a také náš vztah s Petrem. Byli jsme nevyspalí, nevrlí, vyčerpání. Někdy jsme spolu nestihli za celý den prohodit ani pár slov, omezili jsme se na SMS. Večerní chvíle, které bychom měli trávit společně a užít si sebe po celodenním zápřahu, kdy byl Petr v práci a já dávala do chodu domácnost, psala úkoly a krotila Beretíka, tak tyto chvíle  probíhaly následovně: já jsem zalezla do pokoje s dětmi někdy po 8 a před 11 jsem se od tud nedostala. Občas jsem tam i usnula a do postele přešla až s probuzeným Bertíkem kolem 2 ranní. Bylo třeba to vyřešit. Opět jsme našli oporu v literatuře. Jedna rodina s autistickým chlapcem, řešila ten samý problém. A udělali následovné. Prostě řekli .... A DOST!!!  Pokud jste slabší povahy, není to nic pro vás. Podle toho co jsme si přečetli nám bylo jasné, že to nebude procházka růžovým sadem. A tak jsme nácvik nechali na pátek, abychom nemuseli druhý den do práce a Sárka do školy.
1. den - pátek: děti se vykoupaly, nasytily, vyčůraly a šlo se spát. Přečetla jsem 3 pohádky, tak jako vždycky, popřála jsem jim dobrou noc a odešla jsem do ložnice. Bertík začal vrčet. Připravili jsme Sárku na to, že dnes bude asi rambajz, ale že musí vydržet, aby už začal být doma klid. Za nedlouho přiběhl Bertík z pokoje a křičel: maminko, maminko,.... Vzala jsem ho za ruku a s klidem jsem ho odvedla zpátky. Otočila jsem se a odešla. V tu chvíli byl zase v ložnici a křičel o trochu víc. Vzala jsem ho za ruku a odvedla z pátky. Vysvětlila jsem mu, že tam je jeho postýlka a ukázala jsem mu jeho fotku na které spí, kterou jsme mu nad postýlku za tímto účelem připevnili. Strhl ji dolu a zahodil. Začínal zuřit. Odešla jsem a zavřela dveře. Bertík začínal vrčet a zuřit s ještě větší intenzitou. Za chvilku byl zase u nás. Odvedla jsem ho opět. Vytočilo ho to a praštil se dveřmi, až je pevně zabouchl a nemohl je otevřít. Byla to přímo modelová situace, jako z té knihy co jsme četli. Tam dveře zamkli, ale na to jsem byla slabá. Tímto se věc vyřešila. A nastalo to pravé peklo!!! Bertík stál za dveřmi a mlátil do nich jako o život. Volal, plakal, křičel, bouchal, kopal. Bylo mi do pláče. Petr mě držel a říkla: "Vydrž to, brzy přestane!" Kdyby nebyl doma, je mi jasné, že bych to neustála. Tohle divadlo trvalo tři hodiny. Na konci těch tří hodin usnul Bertík téměř u dveří, Sárka se choulila v rohu, mě se chtělo brečet a Petrovi asi skoro taky. Ale vydrželi jsme, maje na paměti slova z knihy..... to se musí pouze přetrpět a vydržet.
2. den - sobota: Bertík spal celou noc. Byl chudák taky úplně hotový. Sárka ráno vstala, kruhy pod očima a říká: "Mami, to bylo hrozný!" dala jsem jí za pravdu a poděkovala jí za to, jak to zvládla. Den šel celkem v klidu. Blížící se večer nás trochu děsil, ale po předchozích zkušenostech jsme věděli, že u Bertíka trvá příjmutí něčoho nového, tak tři až čtyři dny.
Po večeři se už Bertík začal pídit po tom, jestli budu spát s nimi. Řekla jsem, že ne, že přečteme pohádku a já půjdu za tatínkem do naší postýlky. Nelíbilo se mu to, ale neprotestoval. Při čtení pohádek ze mě nespustil oči a kdykoliv jsem se pohla, chytal mě a ptal se: "Nepůjdeš pryč?" Po třtí pohádce jsem popřála dobrou noc a odešla od plačícího Bertíka s hrozným pocitem. Peklo předešlého dne se nekonalo. Nesouhlas byl, chodil pro mne, ale už začínal pomalu akceptovat, že se po pohádce zpátky nevrátím. A pak lítostivě usnul.
3. den - : večer jsme přečetli pohádky, popřála jsem dobrou noc a odešla. Bertík přiběhl za námi do ložnice. Podíval se na nás a řekl: "Dobrou noc tatínku a maminko!" a odešel. Od té doby je klid a usíná sám, i když už s ním Sárka není v pokoji. Nemá moc rád tmu. Pořídili jsme několi relaxačních lampiček, včetně diorámu s akváriem a Bertík si je podle nálady před spaním zapne a v klidu a s úsměvem usíná.
11.09.2009 13:42:22
bartolomej777

Co si myslíte o integraci postižených dětí do běžných škol?

Spíše ano (3334 | 34%)
Spíše ne (3149 | 33%)
Nevím (3158 | 33%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one