Život s autismem.....jak je vidíme my a jak nás vnímají oni!
 

Ruku v ruce se zimou a plískanicemi, kráčela rýma, nachlazení a úporné kašle, na které Bertík od malička silně trpěl. Rýmu měl prakticky neustále. Už v porodnici měl pořád mokrý nosík. Dokud byl miminko, tak to bylo ještě relativně v klídku. Léky a různé sirupy polykal sice s nechutí, ale dalo se to zvládat. Potíže nastaly, když mu byly asi tak tři roky. Začal se strašně bránit a slovem strašně vůbec nepřeháním. Kdo to nezažil, nedovede si představit, jakou silou se dokáže tak malé dítě bránit. Tři jsme měli co dělat, abychom ho udrželi. A bylo to opravdu drastické. Nevím, zda by nás za to sociálka netahala po soudech, jako za týrání dítěte. Ale co nám zbývalo? Když nebylo zbytí a antibiotika byly jediná varianta jak jej uzdravit, museli jsme ho vždycky chytit, položit na zem. Já si dala jeho hlavu mezi kolena, Petr ho pevně tělem přimáčkl k podlaze. Silou jsem mu musela otevřít pusu. Měl čelist sevřenou jako v křeči. Zmítal sesbou, bránil se, kopal, plakal. A když už se podařilo injekční stříkačkou do něj ty léky dostat, tak je buď vyprskal a nebo vyzvracel.

Kdykoli jsme šli s nějakým neduhem k lékaři, doufala jsem, že nebudeme muset dávat léky.

Když jsem to popsala panu lékaři, tak konstatoval, že to nemá cenu. Pokud nepolkne celou dávku, tak ať raději nebere žádná antibiotika. Ale otázka byla, co si počneme, až příjde nějaká závažnější infekce? Jediná varianta byla injekční forma antibiotik a nemocníce. Nutno podotknout, že ačkoli měl malý neustále rýmu, tak na angíny nebo chřipky byl celkem imunní.

Běžná nachlazení byla ale oto četnější. Používali jsme tymiánový krém a eukalyptový sprej. Krémem jsem mu vždycky natřela krček, čelo a šlapky nohou a sprej jsem stříkla v pokojíku. Příjemně to vonělo a opravdu ulevovalo při všech respiračním chorobám. A tak jsme s nemocemi a léky zápasili až do necelých pěti let.

Až jednou. Šla jsem ze Sárkou a Bertíkem k lékaři a oba dostaly kapky na kašel. S vyzvednutými léky jsem je oba odvedla Petrovi do auta a ještě jsem zaběhla do obchodu. Když jsem přišla k autu, Petr se na mě rozesmátě koukal okýnkem a v ruce držel lahvičku s léky. Otevřela jsem dveře a ptám se, nad čím se tak rozplývá, protože většinou jsme v podobných případech, kdy jsme vyfasovali léky, byli oba dva na mrtvici z vidiny dalších traumat. Ale Petr mi potom nastínil, jak dal Sárce hned v autě na lžičku předepsané kapky a Bertíkovi je zkusil dát taky. A kupodivu, on si je vzal. A tak se zažil termín „léky“ a od toho dne jsme už nikdy nemuseli Bertíka trápit na podlaze. Připouštím, že jsme ne vždy a ne vše řešili ukázkově. Je pravda, že do tří let jsme nevěděli, že je Bertík autista a tudíž nevěděli jak se k němu chovat a jak s ním pracovat. Když už potom víte s jakým postižením máte co dočinění, je vše mnohem mnohem snazší. Ale učíme se dodnes.

22.09.2008 16:20:30
bartolomej777

Co si myslíte o integraci postižených dětí do běžných škol?

Spíše ano (3334 | 34%)
Spíše ne (3149 | 33%)
Nevím (3158 | 33%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one