Život s autismem.....jak je vidíme my a jak nás vnímají oni!
Jistota - obrázek

Jistota - obrázek

 

Opatrně a s roztřeseným rukama jsem otevírala bílou obálku s razítkem Spec. Ped. centra. Věděla jsem co tam najdu.

Před pár týdny jsem se skontaktovala s paní psycholožkou a požádala jsem ji o diagnostiku našeho téměř 3 a půl letého syna Bertíka. Už dlouho jsme tušili, že s ním není něco pořádku. Paní psycholožka nás ochotně přijala a jeden den nám a synovi věnovala. A teď jsem držela v rukou dopis, ve kterém stálo černé na bílém….diagnoza středně těžký autismus.

I když jsem si byla téměř jistá, že jsem připravená na to, co v dopise najdu, ta nezvratitelná jistota, kterou mi dopis poskytl, mě sevřela a dusila. Už nebylo žádné co kdyby a možná. Teď už ne!

Po tvářích se mi začaly koulet slzy. Seděla jsem v okně a nepřítomně koukala kamsi do daleka.

Petr mě objal a držel a držel, jakoby tím objetím chtěl všechno špatné odehnat.

„Neplakej kotě. Neplakej!“ Konejšil mě. Slzy tu bolest alespoň trochu otupovaly. Připadala jsem si podvedená a zoufalá. Co všechno nás asi čeká? A zvládneme to vůbec? A proč zrovna my? Proč????? To není fér!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Otázky se rojily jedna za druhou a na žádnou z nich jsem neznala odpověď.

Podívala jsem se na manžela.

„Co budeme dělat? A co s ním bude dál až vyroste?“

Petr se na mě podíval a zeptal se:

„Co by? To se uvidí. Budeš ho mít teď snad míň ráda než dřív? Až to příjde, tak to nějak dopadne.“

Měl pravdu, ostatně jako skoro vždy. Nebyl důvod to řešit teď On byl ten, kdo stál nohama na zemi a rozháněl mračna nad hlavou nás všech..

Malá Sára přišla do kuchyně a nechápavě se na mě zadívala. Bylo jí necelých 6 let a máminy slzy jí vyděsily.

„Co se ti stalo? Tebe něco bolí?“ zeptala se?

Otřela jsem si slzy a usmála se na ni.

„To nic beruško. To nic.“

Z obývacího pokoje se ozvalo nespokojené a rozespalé zakňouráni. Bertík se probouzel z odpoledního odpočinku.




Až do večera byl poměrně klid. Pominu-li takové ty Berťovi každodenní drobnosti jako vyhrabaný květináč a hlínu rozvezenou po domě, nebo plastelínou utěsněné spáry mezi nohou stolu a podlahou, nebo záchvat křiku, když jsem si k němu přisedla a chtěla mu prstem ukázat obrázek v knížce, kterou si prohlížel. Moc ho to rozzlobilo. Mračil se, kabonil a šermoval si ručkama v obličeji. Jizvička na čele se mu pomalu zahojila a tak už jí nevěnoval pozornost. Konečně. A jak k ní přišel? Byla to epizoda jako z vymyšlené grotesky. Ale těch jsme měli s Bertěm na rozdávání. Přijeli jsme tehdy k babičce, on při třetím kroku zakopl a narazil si lícní kost. Plkal. Když se uklidnil, zmáčkl kelímek od jogurtu a o ostrou hranu si rozřízl dlaň. Petr ho posadil na zahradní pult, aby mu to ošetřil. Bertík se otočil a druhou rukou si sáhnul na pastičku na myši. Nalíčenou!!!! Cvak!!!! A další křik. Po chvíli se uklidnil, jde k plotu a ohne se. Ozve se srdce ryvný výkřik. U kořene nosu mezi očkama se začne rýsovat rána, ze které teče krev. Vrazil si tam drát, který trčel z plotu. A to bylo v rozmezí asi 20 minut. Nepřetržitý křik nebo pláč nebo úrazy. Nebylo v našich schopnostech ho uhlídat. Byl jako neřízená střela. Neuvědomoval si žádné nebezpečí. Když něco chtěl, vylezl si pro to, i kdyby to bylo na dvoumetrové skříni. Byl jako opička. Ve svých necelých čtyřech letech téměř nemluvil. Omezoval se na zvuky, kterými dávala na jevo souhlas, ale většinou nesouhlas.

22.09.2008 15:52:19
bartolomej777

Co si myslíte o integraci postižených dětí do běžných škol?

Spíše ano (3334 | 34%)
Spíše ne (3149 | 33%)
Nevím (3158 | 33%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one