Život s autismem.....jak je vidíme my a jak nás vnímají oni!
Bertík chce VEN!!! - obrázek

Bertík chce VEN!!! - obrázek

Když bylo Bertíkovi kolem 5.let, začal si uvědomovat, že Sárka chodí sama ven a začal se logicky dožadovat stejného práva. Sárce bylo 7 let, dojížděla denně autobusem do 10 km vzdálené školy a po návratu domů si chodila hrát za kamarády na ves. Kvůli Bertíkovým rozporuplným reakcím na příchod jejích kamarádů k nám, neměla ani jinou možnost. Bertík občas kamarády trochu vyděsil svým náhlým atakem a nepřiměřeným návalem radosti a křiku, takže to bylo řešení pro všechny. Jenže Bertík chtěl najednou taky ven. Sám!!!! Chodíme na procházky denně, ale ne vždy je Bertík ochoten jít taky. Nechtěl na vycházku, chtěl za kamarády jako Sárka. Hlídali jsme ho, aby náhodou neodešel, zamykaly vrata a Bertík zuřil. Pamatuji si, jak si vzal klíč a šel si odemknout. Petr za ním došel, klíč mu sebral, schoval a vysvětlil synkovi, že sám ven nemůže a proto zamknul. Bertík odešel a za chvilku šel k vratům se sekyrou. Logicky vyvodil, že klíč vlastně nepotřebuje a vystačí si s tímto nástrojem. Po jeho zabavení, si našel kladivo a potom olejovou louč...... prostě se rozhodl dostat ven stůj, co stůj. Vyrazili jsme tedy na 8 kilometrovou tůru a Bertíka utahali tak, že na chvilku utíkat přestal. Snažili jsme se ho uhlídat, ale …...... přece se stalo. Sárka odešla, já byla na hoře v podkroví, Petr v kovárně a Bertík v pokoji. Když jsem za ním přišla, už tam nebyl. Šla jsem za Petrem do kovárny, ale Bertík nebyl ani tam. Začala jsem se obávat nejhoršího. Vrata nebyla zavřená na závoru a Bertík prostě odešel. Vyběhli jsme s Petrem před dům a začali ho volat. Zbytečně! Bertík v té době sice už mluvil, ale neozval by se. Vyběhli jsme pološílení za roh kulturního domu a uviděli jsme Berťu, jak se hrabe v písku na pískovišti. S úlevou jsme za ním došli a začali ho zpovídat. „Bertí! Kam si šel?“ Ukázal nám na houpačky. Houpačku miloval a miluje a tak se šel zhoupnout. Vzala jsem ho za tlapku a šla se houpat s ním. Během houpání, jsem se mu snažila vysvětlit, že když chce jít na houpačku, musí nám říct a půjdeme. Akceptoval to a příště už opravdu řekl a šlo se. Pro tuto chvíli byl problém částečně vyřešen. Nicméně nám začalo docházet, že musíme něco vymyslet. Víte, můžete se rozkrájet na nudličky, ale stejně vás vždy něco zaskočí. I když jsme se snažili sebevíc ho uhlídat, tak stejně utekl. Naštěstí to dobře dopadlo, ale co kdyby? Co kdyby odešel dál než kousek od domu? Co kdyby došel až za ves do polí? Co kdyby někam spadl? Když se ztratí dítě ve městě, vždy si někdo všimne toho bloumajícího tvorečka a pokusí se mu pomoci. Ale co si počne bloumající tvoreček uprostřed lánu kukuřice, nebo v lese? Notabene tvoreček, který bojkotuje odpovědět zavoláním na volání někoho jiného. Tohle nám šlo hlavou a přemýšleli jsme jak z toho ven. Jistě, v první řadě je zajistit dům proti odchodu, ale to jsme se snažili i před útěkem. Teď jsme museli najít další řešení. Je spousta věcí na trhu, jako je např. Infobandy na ruku, GPS vyhledávač do bundy, nebo mobilu. Jenže to jsou všechno věci, které se dají odložit, nebo zahodit. Až nás napadla jedna věc. Čip. Klasický čip, který se nastřelí pod kůži a vysílá signál. Pomocí tohoto čipu se lokalizují čápi a ostatní různá zvířat, tak proč by nemohl být užitečný a nápomocný i v takovéto situaci? Mysleli jsme si, že je po starostech. Na jednom semináři, jsme probírali právě toto tém: „Jak zajistit bezpečnost autistů“ Zmínili jsme se o našem nápadu a vysloužili jsme si hodně nechápavých pohledů, ve kterých bylo možno číst nepochopení, posměch i odsouzení. Připouštím, že je to poněkud extrémní řešení, ale na druhou stranu........jaký je rozdíl mezi nastřelením čipu a nastřelením naušnic???? V podstatě je rozdíl jen v tom, že ty naušnice už společnost vstřebala a přijala jako něco normálního. A když jde o zdraví a potažmo život dítěte, tak na malém předmětu, který je vpraven pod kůži neshledávám nic tak drastického. Ale musím napsat, že jsme k tomu ve finále nepřistoupili. Jednak se situace vyřešila sama, protože se Bertík začal bát chodit ven beze mne a druhak jsme byli varováni, že bychom na základě onoho čipu, který bychom nechali Bertíkovi nastřelit, možná byly vystaveni něčemu takovému, jako je odebrání synka sociálním úřadem. Nechám na laskavém čtenáři, aby posoudil společenskou závažnost a přijatelnost implantování čipu postižené osobě pro případ možné lokalizace. Ale vzhledem k naší naprosto nepřehledné a logiky postrádající legislativě plné paskvilů, by bylo docela dobře možné, že by k něčemu takovému, jako je odebrání svěřené osoby sociálním úřadem mohlo dojít. A to i přes to, že to své dítě chcete jen a jen ochránit, jak to jen jde.

24.09.2009 22:00:44
bartolomej777

Co si myslíte o integraci postižených dětí do běžných škol?

Spíše ano (3334 | 34%)
Spíše ne (3149 | 33%)
Nevím (3158 | 33%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one