Život s autismem.....jak je vidíme my a jak nás vnímají oni!
Když se tak zpětně ohlédnu za těmi pár roky co o Berťově postižení víme, prošli jsme asi hodně širokou škálou změn. Asi nejradikálnější je změna v řeči a komunikaci vůbec. Od prvotních neidentifikovatelných zvuků, které Bertík používal jako komunikační prostředek, jsme přešli k ukazování rukou, potom se ,sem tam, ukázalo něco co vzdáleně připomínalo slovo a pomalu jsme došli až k tomu dnešnímu stádiu, kdy prakticky nezavře pusu a pořád něco brebentí. Po logopedické stránce to není úplně košer, hlavně se v jeho řeči ukazují prvky dislalie a bylo a je zde i množství neologismů, ale mluví a hlavně se domluví. Vzpomínám si, jak jsem byla nešťastná z toho, že mi třeba nikdy neřekne "mami" a teď ........ mě jeho "mamííííííí a mamko" pronásleduje kam se hnu :o) Můj tatínek mi kdysi řekl: " Počkej, až jednou začne, tak Vás z něj bude bolet hlava!" a měl opět pravdu.

Teď, když už Bertík umí číst, tak si slovník obohacuje hlavně díky svým milovaným encyklopediím a pak nás občas zaskočí, protože z ničeho nic pronese nějakou větu, která obsahově pojme větší záběr informací, než jsme dosud načerpali. A pokud mu neodpovíme správně, tak se zlobí. Jednou Bertík přišel s obrázkem žraloka a říká: "Žralok obrovský je největší žralok, ale je hodný. Žere jen plankton!" Petr usoudil, že to asi tak nebude a říká: "Myslím Bertíku, že žralok obrovský není hodný. Je to dravá ryba." Ale Bertík oponoval a .....měl pravdu. Stejně jako když nám tvrdil, že Perutýn je správně Perutýn Ohnivý.  Pokud nemluví, tak čte, nebo píše komiksy a hraje si s Legem. Ale přesto není vše úplně růžovoučké. Když náhodou nejsem ve škole a Bertík je najednou beze mne, nese to velmi těžce. Možná to opět přejde, byla bych ráda. Samosebou že mě jako mámu hřeje, že jsem pro něj takovým zázemím, což je od autisty to největší vyznamenání, jakého se mi vůbec může dostat, ale nechci, aby zažíval takové okamžiky. Právě včera mě hledal a já tam nebyla. Vždycky o tom ví předem, ale stejně mě hledá a pak teskní jako štěně. Dokonce si lehl na rohožku u dveří ředitelny a že tam umře. Když jsem pro něj přišla, tak mi paní družinářka líčila tuto epizodu a byla z toho špatná.  Bertík nakonec seděl alespoň ve školce u PC a když jsem se objevila ve dveřích, vypnul ho aniž by něco namítal a byl rád, že jdeme domů. Večer jsem musela za ním do pokoje.....bál se. Držel mě za ruku a dokud neusnul nemohla jsem odejít. Tak uvidíme. Třeba se vše zase uklidní a Bertík přestane být mamánek. Jen nevím, jestli mi to potom nebude chybět.

05.03.2010 15:20:51
bartolomej777

Co si myslíte o integraci postižených dětí do běžných škol?

Spíše ano (3334 | 34%)
Spíše ne (3149 | 33%)
Nevím (3158 | 33%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one