Život s autismem.....jak je vidíme my a jak nás vnímají oni!
Bertík a školka - obrázek

Bertík a školka - obrázek

 

Dříve jsem pracovala ve školce a když se během mateřské naskytla možnost nastoupit do práce na základku, chopila jsem se jí. To bylo malému dva a půl roku. Šel automaticky do školky. Měla jsem štěstí, že ve školce pracovala sestra Olga a obě učitelky, Dana a Irena, byly bývalé kolegyně a dlouholeté kamarádky. Trpělivě se snažily všechny tři to malé vzteklé a divoké stvořeníčko krotit a dávat mu hranice. Ze začátku měly asi často pocit, že ten kluk roste doma jako dříví v lese a nikdo se mu nevěnuje. Každé ráno jsme probíraly předešlý den a karamboly, které se odehrály a jejichž aktérem byl Berťa. S odstupem času všem začalo docházet, že zádrhel bude někde jinde. Věci které ostatní děti v jeho věku zvládaly, byly pro něj naprosto nemožné. A naopak. S počítačem to uměl lépe, než mnohem starší děti. Učil se skokově. Když mu byly dva roky, začali jsme s chozením na nočníček. Poprvé u toho tak strašně vyváděl, že nás úplně odrovnal. Ještě asi podvakrát ztropil na nočníku takové divadlo, že jsme málem rezignovali. Vyčerpaní z toho křiku a z toho jakou silou se nám bránil. A pak jako mávnutím kouzelného proutku, přijedeme domů a maličký si na terasu donese nočník, sundá trenýrky a sám se vyčůrá. Byli jsme z toho jak v Jiříkově vidění. Najednou to šlo a samo. Pochopil co se od něj chtělo.

Občas jsem se o synovi zmínila i v práci ve sborovně. Člověk toho byl plný a muselo to nějak ven. Když jsem poprvé nadnesla, že mi Bertík některými svými rysy a rituály připomíná autistu, dívali se na mě jako na hysterickou matku.

Ach………………… jak ráda bych byla tou hysterkou, která dělá z komára velblouda.

Druhý den po obdržení dopisu, jsem dovedla děti do školky a než jsem odešla do práce, předala jsem Daně kopii dopisu z centra, která byla určena přímo jim. Chvilku jsem počkala a když už si mě Bertík přestal všímat. Utekla jsem. Jinak to nešlo. Každou volnou hodinu jsem odešla do školky a snažila jsem se být s ním co nejvíc. Vybavilo se mi, jak se mě Petr zeptal, jestli ho teď budu mít méně ráda….docházelo mi, že na něm strašně lpím. Možná až příliš! Nejraději bych, aby zůstal tak jak je. Malý čtyřletý kluk, který se mi schoulí na klín a hladí mě a v zápětí mi dá bez důvodu pěstí, až mi cvaknou zuby. Zoufale jsem si přála, aby to všechno byl jen špatný sen, ze kterého se probudím. Ale bohužel. Svírala jsem Bertíka v náručí, houpala ho na klíně a uhýbala ranám. Můj svět se smrskl jen na něj.

Celý den v práci nestál za nic. Myšlenky se nějak nedařilo dát dohromady.

Začala jsem se zajímat o to, co z této diagnozy pro nás všechny vlastně vyplývá.


22.09.2008 15:57:49
bartolomej777

Co si myslíte o integraci postižených dětí do běžných škol?

Spíše ano (3334 | 34%)
Spíše ne (3149 | 33%)
Nevím (3158 | 33%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one